Už uplynul rok, co byl Katashi zabit. Mrzelo mě, že jsem se nemohla pomstít sama. Pachatel byl popraven a já jsem nezmohla nic. Seděla jsem u pomníku vůdců. Pročítala jsem si všechna jména, co na něm byla. Zarazila jsem se u posledního. Jediné místo, kde jsem projevovala city. Vzpomínky ač byly krátké, byly dost silné. Nemohla jsem je zapomenout a ani nechtěla. Na takovém místě jsem přemýšlela, co by bylo, kdyby se tohle všechno nestalo. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že se neubránil. Nebyl ten typ, co by se lehko dal. Nechtěla jsem si připustit, že by za tím bylo něco víc. Něco o čem věděli jen mudrci a vůdce. Chtěla jsem k tomu přijít na kloub, ale už bylo pozdě. Nejednala jsem, kdy jsem měla. Už jsem na tom nemohla nic změnit. Sklonila jsem hlavu a opustila tohle pochmurné místo.
Šla jsem ulicí. Téměř všechny kovárny byly otevřeny a z každé se kouřilo. Kováři učili své žáky kovářskému umění. Malé děti, které ještě nechodily na akademii, si hrály a dováděly. Došla jsem až k bráně, která byla jediným vstupem do čtvrti. Kývla jsem na stráže a pokračovala jsem do vesnice. Měla jsem zamířeno k Raikagemu.
(Přesun)